Mám nový přírůstek...nakrmte mi Hizakiho prosím.

Ikonka od Katsumi!!!

Safira

21. září 2009 v 3:18 | Violet Thores |  Jednorázovky
Toto je povídka kterou pro mě kdysi napsala jako dárek k narozeninám moje moc hodná kamarádka :o)
Je také ze světa Harryho Pottera a figuruje tam jednom z mých X já... xD


"Vůbec nejsem nervózní, Safiro," odsekl nervózně Snape. "A hleďte si svého lektvaru!"
"Tak nejste," pokrčila rameny drobná dívka a vsypala drcený kořen šalvěje do budoucího bezesného lektvaru. Ne jen tak ledajakého. Snape rozhodl, že budou experimentovat s chutí lektvaru, který, upřímně řečeno, byl dost odporný. Proto tedy šalvěj. Nehledě k tomu, že i šalvěj má nezanedbatelné klidnící účinky. Ostražitě pohnula sběračkou, dvakrát po směru hodinových ručiček, jednou proti.

Oficiálně si užívala trest, který ji Snape uložil za pozdní příchod. Někdo jiný by si snad na Snapeův postup stěžoval. Safira přišla včas, to jen Snape přišel příliš brzy. Ona si však nestěžovala. Milovala tresty, které jí ukládal, protože milovala lektvary. A, falešná skromnost stranou, v celé škole byl jen jeden člověk, který byl v lektvarech lepší, než ona. Snape. Velmi často jí ukládal nějaký nesmyslný trest jen proto, aby mu pomáhala s lektvary nebo se od něj něco nového naučila. Jen nechápala, proč prostě nemohl říci na rovinu, že budou dělat lektvary a raději to halil do ponižujícího hávu školního trestu. Ale to by to ani nebyl Snape…

"Nechápu, jak vás vůbec mohlo napadnout, že bych byl nervózní," začal znovu v okamžiku, kdy přidávala šťávu z čerstvých makovic.
"Když to říkáte," nezvedla hlavu od lektvaru, který se teď nacházel v kritické fázi. Netušila, co má Snape za lubem či kdekoli jinde. Jisté je, že se za poslední dvě hodiny už třikrát převlékl a vůbec si vedl velice podivně.
"Safiro!" zavrčel.
"Hm…" odpočítat 8 kapek zmijího jedu jí zabralo jen okamžik. Teď prudce schladit.
"No dobře," vzdal se. "Jsem nervózní. Mám totiž rande…"
Sběračka s hlasitým ŠPLOUCH spadla do kotlíku.
"Překvapení? Pobavení?" zeptal se chladně.
"Překvapení ano, pobavení ne," řekla, když se trochu sebrala.
"Upřímná odpověď," odfrknul. "Už jsem si představoval, jak se se svými kamarádkami v tichu a bezpečí nebelvírské společenské místnosti bavíte o tom, jak asi vypadá žena, která si dá rande s někým, jako jsem já."
"Jako jste vy?" nechápala.
"Máte potíže se zrakem, Safiro? Podívejte se na mě, jsem snad zosobněním tajných snů každé ženy? Mastné vlasy, nemožný nos… zkrátka ideál."
"Hm," na okamžik se zamyslela. Snape vypadal, že skutečně věří tomu, co říká. S takovou náladou na rande vážně nemůže. Otočila se tedy k němu. Stál uprostřed místnosti a neklidně se ošíval. Jak nezvyklé u Snapea. "Oh ano. Váš nos. Všichni se mu smějí. Geniálně uštěpačné poznámky o něm. Nikoho proto nenapadne všimnout si, jak krásné máte oči."
"Eee?"
"No ano. V barvě oči barvícího lektvaru, hluboké, slibující, naznačující, vzrušující…"
"Ještě mi nikdy nikdo takhle nelichotil."
Zavrtěla hlavou. "Nelichotím vám. Konstatuji fakta." Zvedla ruku, aby se dotkla jeho vlasů. Zavčasu si uvědomila, že drží sběračku. Odložila ji tedy. Pak se dotkla pramene vlasů. "S jejich vzhledem nic neuděláte, ale až se jich dotkne, zjistí, že mastné nejsou. Ale, být vámi, sepjala bych je do…" stáhla stuhu ze svých vlasů… "hm… tak. Rozpuštěné vám sice sluší, ale vypadáte dost divoce. Nechcete ji přece vyděsit. No, tak… Navíc určitě máte ženě co nabídnout. Nechte ji, ať vás trochu pozná a bude vaše…" v"To doufám," řekl tiše, skoro měla pocit, že se jí to jen zdálo.
Uložila lektvar k ostatním, uklidila své pracovní místo a zamířila k východu ze Snapeovy soukromé laboratoře. Ve dveřích se s ním srazila. Byl také na odchodu. "Hodně štěstí, pane…"

* * * * *

"O čem přemýšlíš?" zeptal se jí James po obědě.
"O Snapeovi," odpověděla upřímně. Neměla důvod něco zatajovat. Ona a James se kamarádili od prvního dne ve škole, společně se učili, společně zlobili a nic jejich kamarádství nemohlo ohrozit. Teď, když na jeho otázku odpověděla, začal se smát. "Co?" chtěla znát příčinu.
Pokusil se o vážnou tvář. "Tak proč o něm přemýšlíš?"
"Včera byl nějakej divnej, že prý jde na rande."
"Cože?"
"Jo, byl z toho nervózní, že prý není ideál krásy."
Úšklebek. "To fakt není."
"Tak jsem ho upozornila na pár jeho předností, aby nebyl… co se tak směješ?"
James se vážně smál od ucha k uchu. "Ty jsi vážně nemožná, Safiro. Myslíš, že by Snape někomu něco takového vykládal? Myslíš, že by byl nervózní, i kdyby čirou náhodou byl?"
"Ale…"
"Žádné ale. Nech mě hádat. Nikam nešel."
"No…" faktem je, že ho viděla o půl hodiny později, jak, opět ve svém obvyklém oděvu, klidně hovoří s panem Filchem.
"Safiro. Ty se možná vyznáš v lektvarech, ale svého lektvaristu jsi vůbec nepochopila…"
"Počkej," rukama si mnula spánky. Hlava ji bolela, jak se snažila srovnat si myšlenky. "Ty myslíš, že to říkal schválně, abych…"
Prudce přikývl. "…abys mu řekla, co si o něm myslíš…"
Studený pot oblil její tělo. "Merline! Jamesi, prosím, proklej mě. Teď hned! Avada by…"
"Bylo to tak zlé?" ptal se, stále potlačuje smích.
"Horší. Prosím…"
"Jo, já tě prokleju a on mě utopí v hnisu z dýmějových hlíz. Každý ví, že má pro tebe slabost, jen ty nevidíš, neslyšíš. Tak se nediv, že konečně…"
"Nesmysl. Žádná slabost. Jen stejné zájmy, tedy lektvary…"
"Když myslíš," souhlasil, ale z výrazu jeho tváře bylo možné vyčíst, co přesně si o tom všem myslí.
"Pomstím se," zavrčela do nastalého ticha. "Udělal ze mě idiota… ani slovo o tom, že jsem ho ze sebe udělala sama. Pomsta bude strašná. A ty," zapíchla prst do jeho ramene, "mi pomůžeš."
"Já?"
"Ano. Odteď jsme my dva milenci, kdybys to náhodou nevěděl."
"Jasně, mám rezervované místo vedle kuchaných ropušáků."
Teď se smála ona. Za okamžik už seděli na svém místě v učebně lektvarů. Ani jediný náznak toho, co připravili na dnešní hodinu.

Severus Snape nenáviděl mudly a všechny mudlovské výrobky, především pak něco, čemu se říkalo bouchací kuličky. Právě teď se o tom definitivně přesvědčil! Ti dva mrňaví parchanti z Nebelvíru mu jednou přivodí infarkt. Safira s tím svým podezřelým kamarádem. Určitě to byli oni! Nalepit pod každou nohu jeho židle jednu kuličku! Tak hloupý nápad! Sebral všechno své ovládání a zahájil výuku.

"Veritaserum," vyslovil pečlivě do naprostého ticha. Safira se ze zvyku nehlásila. Věděla, že Snape ví, že zná odpovědi na jeho otázky, ale dnes už ho nechtěla provokovat. Odstín bílé, kterou jeho tvář získala v okamžiku, kdy dosedl na svou židli a kuličky "vybouchly", ji dostatečně varoval. Třída dala postupně, se Snapeovou vydatnou pomocí, základní informace dohromady. Za okamžik se na tabuli objevily pokyny pro první část lektvaru. Tehdy zvedla ruku.
"Lze tomu vzdorovat, pane?" zeptala se věcně.
"Můžete si ukousnout jazyk," zněla sarkastická odpověď. Zavrtěla nespokojeně hlavou. Ani si to gesto neuvědomovala, netušila, jak to na Snapea působí. "Jak vzdorovat?" pozvdechl rezignovaně.
"Na obraně jsme probírali zakázané kletby. Profesor Black říkal, že kletbě Impérius lze do určité míry vzdorovat silou vůle. Tato kletba může mít stejné účinky, jako veritaserum a…"
"Zkoušeli jste to?" přerušil ji.
"Prosím?"
"Jestli jste tu kletbu zkoušeli," zopakoval, kupodivu velmi trpělivě.
"Je to zakázaná kletba…" odpověděl opatrně.
"Víte přece, že ministerstvo udělilo několik výjimek v rámci výuky." Krutý smích. "Avady se to samozřejmě netýká." Šel směrem ke katedře, evidentně spokojen sám se sebou, jak na studenty zapůsobil. Došel skoro až ke stolu. Najednou se prudce otočil zpět, ladným pohybem vytáhl z hábitu hůlku a namířil ji na Safiru. "Imperio!"
Třída vydechla překvapením. Safira stála na svém místě, prázdným pohledem sledovala Snapea, který stál před ní s pažemi překříženými na hrudi. Bylo by slyšet špendlík spadnout, nikdo se neodvážil ani pípnout.
"Vyjděte mezi lavice," zněl první příkaz. Sice rozhodně, ale celkem tiše. Oči všech se zaměřily na Safiru. Ta se hnula směrem z lavice, pohybovala se jako na špagátku. "Otočte se ke mě… skočte!" Safira se otočila směrem ke Snapeovi. Pohnula se, jako by chtěla skočit.

Skoč!
Ale… tohle jsou lektvary, v těch se přece neskáče.
Skoč!
V lektvarech…

"Skočte!" přikázal znovu, tentokrát hlasitěji. Safira k němu zvedla zmatený pohled dožadující se vysvětlení. Její tělo se zmítalo mezi snahou uposlechnout příkaz a úvahou, proč by to měla dělat.
"Už dost!" vykřikl James, který se na to nemohl dívat. Bolelo ho, když viděl zoufalý boj své kamarádky.
Snape ho sjel ironickým pohledem. "Finite incantatem!"

Rozhlédla se kolem. Viděla, jak ji všichni se zájmem sledují. Pak stočila pohled zpět ke Snapeovi.
"Řekněte svým spolužákům, co jste cítila."
Promnula si kořen nosu. Nesnesitelně ji bolela hlava. "No, jako…připadala jsem si jako schizofrenik," začala pomalu, tiše. "Jeden hlas říkal skoč! druhý, že v hodině lektvarů se přece neskáče. A tak pořád dokola."
Přikývl. "Zcela správně. A teď…" z kapsy svého hábitu vytáhl malou lahvičku a prudkým krokem zamířil k Safiře. Stál už u ní, dobře viděl jisté obavy v jejích očích.
"Neměl by to být dobrovolník?" zašeptala, když jí došlo, co se skutečně chystá udělat.
"Vy snad nejste?" Uchopil ji za bradu a jemným tlakem ji přinutil zvednout hlavu. Přejel palcem po jejích rtech. Cítil jemný třas, který tím v jejím těle vyvolal a zakázal si připustit, jak vzrušující mu to připadá. A také si zakázal uvažovat nad tím, že to, co se jí na okamžik objevilo v očích, nemusel být nutně jen strach či překvapení. "Otevřete ústa," zašeptal místo toho. Zvláštní. I když šeptal, byl slyšet po celé třídě. Pootevřela rty a už cítila pár kapek nechutné tekutiny. "Stačí tři kapky a i vy-víte-kdo prozradí všechna svá tajemství."
"Fuj!" vykřikla, když to všechno spolkla.
Snape se jen usmál. Po chvíli, když zpozoroval známé příznaky, začal s výslechem. "Co jste dělala dnes ráno?"
"Domácí úkol z lektvarů," odpověděla bez váhání.
"Myslel jsem, že jste ho udělala včera."
"Udělala."
"Proč jste ho tedy dělala znova?"
"Nebyl pro mě."
Zamračil se. "Pro koho?"
"Pro Jamese."
Nevrlý pohled na bledého Nebelvíra. "Proč jste pro něj dělala úkol?"
"Lektvary mu moc nejdou."
"Myslíte, že jste v lektvarech tak dobrá?"
"Lepší," zněla suverénní odpověď.
"Lepší než já?"
Na okamžik se zarazila, v odpověď na to Snape výmluvně pozvedl obočí.
"Jistěže ne."
"Dobrá…" odtušil, pak se zlomyslně zašklebil. "Teď k těm bouchacím kuličkám…"
"To není otázka…"
"To vy jste je dala pod mou židli?"
James v hrůze zavřel oči.
"Ano."
"Připadalo vám to vtipné?"
"Svým způsobem…" odtušila.
Snape se zamračil. "Vyjádřete se přesně, připadalo vám to vtipné?"
"Ve vašem případě ano."

Ne, já to nechci vědět, říkal si v duchu. Najednou ho napadla myšlenka, sice naprosto jasná a logická, ale on o tom ještě nikdy takto nepřemýšlel. Jak moc je veritaserum dostatečné pro zjištění pravdy? Jednak samozřejmě záleží na položených otázkách a pak také… teď je to názorný příklad. Z nějakého důvodu Safiře přijde směšné dávat mu pod židli tu mudlovskou hrůzu, ale on není schopen správně položit otázku, aby zjistil, proč. Hm… možná by mohl vypracovat vědecké pojednání na toto téma.

Zatímco přemýšlel, přistoupil k dívce a nalil jí do úst pár kapek protijedu. "Co jste cítila teď?" zeptal se, když viděl, že lektvar přestal působit.
"Nic," řekla nakonec. "Snad jen hrůzu z toho, co říkám."
"Opět správně. Veritaserum totiž působí jinak, než kletba Imperius. Není to volní záležitost. Nemůžete se rozhodnout. Jen vyjímečně, když šlo o nějaké skutečně závažné tajemství, se někteří kouzelníci pokusili ukousnout si jazyk. Pár takových jsem zažil…" Odmlčel se, aby jeho slova náležitě vyzněla "Dvacet bodů pro Nebelvír," řekl nakonec měkce. Údiv celé třídy byl odpovědí. "A teď začněte," zavelel, když došel k tabuli.

Všichni se pustili do práce a za okamžik bylo ticho v učebně rušeno jen bublajícími lektvary.
"Nějaký problém? Zeptal se Snape Safiry, když si všiml, že ještě nezačala pracovat.
"Nebudu ho dělat," řekla tiše.
"Prosím?"
"Nebudu dělat veritaserum!" vykřikla a prosmýkla se kolem Snapeova těla a vyběhla z učebny.

Zmijozelští se po chvíli začali smát. Pod přísným pohledem svého ředitele však zmlkli. "Kdybych na vás použil kletbu Imperius a vzápětí do vás nalil veritaserum, svíjeli byste se v křečích hysterického záchvatu na zemi u mých nohou a prosili mě, abych vám dovolil zemřít," vysvětloval temně. "Vím, o čem mluvím," dodal a jedna dívka upadla do mdlob. Otočil se k Jamesovi. "Po hodině odneste její věci a vyřiďte jí, že ji očekávám v osm hodin ve své laboratoři."

* * * * *

Kdyby byl profesor Snape upřímný, musel by přiznat, že není s vývojem událostí spokojen. Nejenže se v záležitosti "chci-ji" nedostal dopředu, naopak to vypadalo, že bude mít smůlu. Zdálo se, že slečna Safira našla zalíbení v tom svém neschopném nebelvírském kamarádovi. Často je vídal pohromadě, smáli se, učili se, seděli spolu při hodině lektvarů. Teď, neklame-li ho zrak, spolu létají na košťatech. Osmá právě odbila a ona místo toho, aby se hlásila na svůj trest, který si zasloužila těmi hloupými kuličkami (vážně měl z toho na okamžik šok), se chce zabít někde nad bradavickými střechami. Hloupá holka!

Safira s Jamesem se smíchem vběhli do budovy školy. James nesl košťata, zatímco Safira něco nadšeně vykládala a pomáhala si názornou gestikulací. Znovu oba vybuchli smíchy a… vrazili do zamračeného profesora lektvarů.
"Pokud si dobře vzpomínám, začátek vašeho dnešního trestu byl stanoven na osm hodin…"
Safira jen přikývla.
"…což bylo před třiceti pěti minutami," dodal zachmuřeně.
"Omlouvám se, pane profesore. Zapomněla jsem, kolik je hodin," snažila se kajícně.
"Srážím Nebelvíru 10 bodů. Teď se vysprchujte a okamžitě přijďte do laboratoře. Potřebuji vykuchat pár krys," přikázal se zlým úsměvem. Kuchání krys byl nejméně oblíbený trest. "A nenechte mě čekat!"
"Ano, pane," řekla a okamžitě spolu s Jamesem zamířili k nebelvírské věži. Slyšel jejich šťastný smích a měl chuť do něčeho praštit.

* * * * *

Safira se smála pod fousy. Kdyby tedy nějaké měla. Už několik týdnů hráli tuhle hru, že jsou s Jamesem milenci a Snape byl čím dál podrážděnější. Na druhou stranu jí ho bylo trochu líto. Nemohl totiž prostě přijít a říci, hele, vadí mi, že jste s ním, buďte se mnou. Byl to její profesor a to by se snad ani nehodilo. Stejně by ji ale zajímalo, jak by to udělal. Co by řekl, nebo… políbil by ji třeba? Jaké by to asi bylo? A stojí o to vůbec?

Od okamžiku, kdy ji James upozornil na to, že by snad Snape mohl projevovat určitý zájem o ni (jde také o to, v jakém smyslu by ten zájem byl), dost často přemýšlela o nejrůznějších variantách. Mohl by o ni mít Snape zájem jako o… hm… o ženu? To je k smíchu, odbyla se okamžitě. Je o pětadvacet let starší, vždyť by mu neměla co nabídnout. A on jí?

To nepochybně. Ale kdyby záleželo čistě na ní, měla by zájem o nějaký… ehm… vztah? Mít vztah se Severusem Snapem by bylo určitě skvělé. Potíž je v tom, že by to mělo i své nevýhody. A co láska? Snažila se přezíravě ušklíbnout, něco v tom smyslu, že no bóže, láska. Ale nešlo jí to. Co cítí ke svému profesoru lektvarů? A co cítí on k ní? Proč je tak podrážděný, když se objevil někdo, o kom on si myslí, že je jejím milencem? Je to o nějakém citu nebo ji chce vlastnit? A co když si to všechno jen namlouvá?

Zavrtěla hlavou a trochu si povzdechla. Vzápětí znovu skrývala záchvat smíchu, když si všimla Snapeova nervózního gesta, kterým shrnoval své vlasy z čela.
"Je něco k smíchu?" zeptal se ledově, málem jí předčasně schladil lektvar.
"Vůbec ne, vždyť se nesměju," stiskla zuby, aby potlačila smích. Vrátila se ke své práci Teprve po chvíli se odhodlala a upřeně se na Snapea zadívala. Brzy získala jeho plnou pozornost. "Vypadáte, jako byste se znovu chystal na rande."
"Safiro!"
"Já nic, já jen že jste se ptal…" Teprve teď schladila lektvar a zamířila pro lahvičky, do kterých ho měla slít.
"Neptal jsem se na … Poslyšte, Safiro. Nechte už toho, já ten lektvar sliju sám." Překvapeně si ho prohlížela. "A pozdravujte pana Hortona."
"Pane?" tentokrát byl její pohled lehce podezřívavý.
"Čemu nerozumíte tentokrát?"
"Proč bych měla pozdravovat zrovna Jamese? Tedy, samozřejmě budu, když to říkáte, ale…" Tady se zarazila. Najednou si byla jista. To, co slyšela ve Snapeově hlase, byla pravá, nefalšovaná žárlivost. Tak proto tedy. Začala se smát. Nejdřív jen tak trochu, tiše, snažila se to potlačit. Ale čím vražedněji se Snape tvářil, tím víc se začala smát.

Snažil se tvářit tak, jak se obyčejně tváří na smrtijedských setkáních. Ta holka se smála. Nejhorší na tom byl takový ten palčivý pocit, že se směje jemu. Ale jeho pohled nadechni-se-a-zabiju-tě nějak nefungoval. Nakonec Merline! se sesunula u dveří na podlahu.
"Tak dost!" umlčel ji vztekle. "Co je směšného na tom, že jsem chtěl, abyste pozdravovala pana Hortona."
"N-na tom u-určitě nic." Vážně se snažila potlačit smích. Vážně.Se.Snažila. "Spíš je zajímavé, že zrovna pana Hortona."
Zvedl obočí.
"Proč zrovna Jamese? Vy spolu něco máte?" ušklíbla se.
Výhrůžný pohled. Tentokrát se trochu zklidnila.
"Já jen že já osobně nemám nejmenší důvod mluvit s Jamesem víc než s kýmkoli jiným."
"Ale…"

Merline! Co mu to ta holka vlastně říká? Snad na něj dokonce spiklenecky mrkla? Na okamžik zavřel oči a doufal, že až je otevře, bude chápat, co se tu vlastně děje. Proč v ní jeho sžíravá a, proč to nepřiznat, drobet žárlivá, a, proč to nepřiznat, žárlivá strašně moc, poznámka vzbudila takové veselí?

Oh! Nechtěl to pochopit. Má to chápat tak, že pochopila, co ho vedlo k vyslovení té zpropadené poznámky a teď se mu vysmívá, protože… protože všechno špatně pochopil? Ale vždyť to bylo tak jasné, ty jejich pohledy, doteky, dokonce jim zabavil dopis, který si tajně posílali, když je na lektvarech rozesadil. To všechno mluvilo pro to, že jsou milenci. Proč by si dávali takovou práci přesvědčit ho, že tomu tak je? Leda že by…

Stál na svém místě a přemýšlel, jestli zabije nejdřív ji a potom sebe nebo nejdřív sebe a potom ji. Ani na okamžik nepochyboval, že by ji dokázal zabít i po smrti. Několika kroky byl u ní, zvedl ji ze země a přirazil ke dveřím, u kterých seděla.
"Vy…" honem rychle nevěděl, jak začít. "Myslíte si, že ze mě můžete dělat beztrestně idiota," šeptal zlověstně, jeho oči se výhrůžně zúžily.
No ano, najednou skutečně ucítila něco, co připomínalo strach. Ale nemohla ustoupit. "Já si přece nezačala, pane," odpověděla tedy vážně a na zvednuté obočí dodala. "To vy jste na žádné rande nešel…"
Nadechl se, aby jí řekl, co si myslí o jejím vměšování do svého života. Nic však neřekl. Tolik ho překvapilo její výmluvně zvednuté obočí. Už ji nesvíral tak pevně, ale jeho ruce pořád ležely na jejích ramenou. Dobře si všiml, že jí to nevadí. Také zpozoroval ruměnec, který se objevil v její tváři. Nakonec ji pustil.

"Mohu vám nabídnout dýňovou šťávu?" zeptal se po chvíli ticha.
"Spíš mátový čaj, děkuji," odpověděla tiše.


Myslým že je o hodně lepší ve psaní povídek a příběhů... ale posuďte samy :) Vil.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Od Nany



Diplom od Nagari



"Žíj dneskem ale těš se na zítřek...a nezapomeň se usmívat"